Gerald Clark: Koncert na koncertě.

Autor: Jiří Navrátil <(at)>, Téma: Hudební scéna, Vydáno dne: 22. 03. 2013

Po vystoupení Geralda Clarka v Městském divadle v Žatci můžeme s jistotou říci, že kdyby ve středu v Žatci zpíval kterýkoli jiný bluesman a třeba i virtuóznější kytarista, nebyl by to takový večer, jaký jsme zažili s ním. Předvedl totiž nejen hudební ale i hlasový a pěvecký koncert.

Loňská operace hlasivek rozhodně neubrala nic z jeho hlasových kvalit, naopak jeho hlas proti nahrávkám je o něco čistší. Nezmizela z něj ale síla ani přesvědčivost, ani naléhavost sdělení, které dává do svých blues - neblues. Což bylo právě to, co učinilo koncert Geralda Clarka výjimečným. To že si přivezl kvalitní českou kapelu, už nepřekvapuje. V tomto případě to byli Roman Vícha na bicí, Lukáši Kytnar na 5 strunnou baskytaru a Lukáš Martínek na kytaru ve stylu Gibson. Na kytaru hrál samozřejmě i Gerald Clark.

Zahájil titulní písní ze svého posledního alba Black Water. Toto album bývá označováno jako bluesově založené čili z blues vycházející. Což odpovídalo i hudebnímu profilu večera. Blues v jeho skladbách bylo hodně cítit, některé kousky si půjčil přímo od klasiků blues, přímo bluesové ale jeho vystoupení nebylo. Nad tím a mezitím se odehrávalo ještě mnoho nebluesového, ale zajímavého. Gerald Clark není vyloženě bluesman ale, když se pustil do blues, bylo vidět, že to má v krvi. Před skladbou Muddy Waterse I Feel So Good I Can´t Cry si dokonce trochu poladil kytaru, a zase byl hudebně i zvukově trochu jinde.

Došlo i na úvodní píseň Elandsbbai z alba zpívaného v Afrikánštině. To zazpíval sám jen za doprovodu své kytary. A ukázal svou další tentokrát folkovější tvář. A aby se to nepletlo, zařazením skladby Hard Times od Ray Charlese dokázal, že má rád a umí i soul. A došlo i na jazzový scat a jazzovou kytaru Lukáše Martínka. Určitě jeden z vrcholů koncertu. Srovnatelné s  Ericem Claptonem který Hard times a Charlese také hrává. Tím skončila první půle.

Na počátku té druhé poděkoval divákům, že se vrátili, a zahájil už starší vlastní skladbou, která by se měla objevit na jeho chystaném albu spolu s několika dalšími, které především v druhé půli zazněly. Zajímavá byla i jeho píseň o tequillové sebevraždě na motivy skutečného opití, Tequilla Suicide.

Zajímavý byl ale celý koncert. Pochvalu zaslouží i příležitostná doprovodná skupina, která se uměla přizpůsobit Clarkovým písním a plynule přecházet na bluesovou klasiku. Za vyzdvihnutí stojí kytarové duely Geralda Clarka s Lukášem Martínkem a Martínkova místy jazzová kytara vůbec. Jako v dalším blues Let The Good Times Roll od B. B Kinga. Závěr už byl plně bluesově country soulový. Na závěr „řádné hrací doby“ zazněl další Charles, Halleluja I Love Her So. V prvním přídavku zahrál téměř country skladbu Al I Need Is Your Love, napsanou pro kytaru a banjo. Poslední přídavek naladil diváky na cestu domů dalším skvostně zahraným blues od Freddie Kinga.

Jakkoli desky Geralda Clarka sbírají ocenění a recenzentské hvězdičky, koncert je koncert. Když se k tomu přidá dobrý zvuk, výkon doprovodných hudebníků a skvělá akustika žateckého divadla - Clarkově zpěvu velmi svědčila - dohromady z toho vychází výjimečný hudební zážitek. Než se Gerald vrátí do Čech, můžeme se těšit na jeho nové album, které by chtěl, po návratu z Čech, dodělat. Zmínka o něm se jistě objeví na http://www.geraldclark.co.za/music.html

Jiří Navrátil