Jan Potměšíl zahraje brzy v žateckém divadle

Autor: Karel Fiala <fiala(at)centrum.cz>, Téma: Činohra, Vydáno dne: 13. 11. 2008

Ve středu 19. Listopadu uvede Městské divadlo Žatec divadelní hru s názvem Růže pro Algernon. Hlavní role se více než skvěle zhostil herec Jan Potměšil, jež se do širšího povědomí diváků dostal hereckým výkonem ve filmech O princezně Jasněnce a létajícím ševci, Bony a klid, nebo seriálu Eden.

Příběh hry nás zavede do ústavu k mentálně postiženému Charliemu, jenž se po složitém zákroku stane téměř geniem, aby se nakonec proti své vůli stal opět tím, kým byl na počátku. V režii Jakuba Špalka se dále představí Eva Elsenerová, Lukáš Jůza a další. Pokud tedy chcete vidět strhující a fascinující výkon Jana Potměšila přijďte do žateckého divadla již od 19:30 hod. Další informace o programu a samotné hře najdete na www.divadlozatec.cz.

 

Další informace a recenze : ( k možnému doplnění informací )

(Zdroj: http://www.cesky-jazyk.cz/slohovky/recenze/ruze-pro-algernon-divadelni-predstaveni.html

 

 

Opět v dubnu k nám zavítal divadelní spolek Kašpar, který nám představil pět inscenací v projektu Kašparův ostravský týden. Mohli jsme zhlédnout Hamleta, Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi, Lofter (Muž, který se směje), Krása a půvab perverzit a Růže pro Algernon pod vedením režiséra Jakuba Špalka. Tyto divadelní představení byly uvedeny v oblíbených ostravských divadlech - Komorní scéna Aréna, Divadlo Petra Bezruče a Dům kultury města

Ostravy.
Divadelní inscenací, která se stala objektem mého zájmu, je dílo z pera Keyese Daniela - Růže pro Algernon. K návštěvě této hry mě zlákala vydaná kniha tohoto amerického spisovatele a zvědavost převedení knižní formy do divadelní, což není vždy snadné, ovšem musím konstatovat, že tento převod proběhl u této divadelní hry povedeně a bez jakýchkoli ztrát.
Herců je poskrovnu stejně jako kulis - zde se řídili heslem: V jednoduchosti je krása. To se však netýká výběru herců, který byl znamenitý. Myslím, že nemusím ani představovat velmi dobrého a známého herce Jan Potměšila, který ztvárnil hlavní postavu, duševně zaostalého Charlieho Gordona. Jeho herecký výkon byl excelentní. Jediné, z čeho jsem byla rozpačitá, byla snaha divákům říct co nejvíce myšlenek nahromaděných do malého časového prostoru. Měnily se tak ve změť slov, které někdy nebylo možné zachytit. A to podotýkám, že jsem rodilá Ostravačka, tudíž rychlá mluva mi nedělá problém.
Růže pro Algernon byla situována do doby 3. března až 21. listopadu neurčitého roku daleké budoucnosti. V tomto díle můžeme najít myšlenky, se kterými bojujeme ve chvílích, kdy se setkáváme s jinými lidmi, než jsme my "normální" a vyrovnáváme se s tím každý po svém. Jenže si někdy neuvědomujeme, že právě ten náš přístup nemusí být vždy ten správný či morální. Ale buďme k sobě upřímní, při setkání s duševně nemocným, jako je postava Charlieho či jinak postiženého, začneme být nervózní a hledáme cestu

k úniku. To je ta lepší varianta. Jsou i tací, kteří neznají, co je to soucit a vcítění se do toho druhého. Často zapomínáme, že jsou to lidé, kteří také usilují o své místo na světě.
Kulisy se zdají nadmíru studené a nevlídné jako okolní svět, do kterého chce Charlie být zařazen. Hledá možnosti stát se chytrým. K tomu mu dopomůže doktor Strauss, profesor Nemur a slečna Kinnianová, která jej učí. Tyto tři postavy v podání Jakuba Špalka, Tomáše Kargera a Evy Elsnerové se objevují na pódiu jen v krátkých intervalech. Jeviště plně zabírá Jan Potměšil, jehož vystupování je působivé a i přes jeho tělesný hendikep dokáže díky gestům a působivým vystupováním diváka uchvátit. Vrchol jeho vystoupení nastává ve chvílích absolutního zvýšení jeho inteligence. Zjišťuje, jak lidé dokážou být krutí vůči ostatním a dokonce i on přichází o svou lidskost. Tento herecký koncert pokračuje v okamžiku pomalé degradace do původního stavu. V tuto chvíli je dominujícím prvkem křeslo, ke kterému se upomínají zraky diváků. A se zatajeným dechem sledují každý pohyb a slovo postavy Charlieho, který každým dnem bojuje s blížící se demencí. A už teď je Vám jasné, jak to skončí, i když v hloubi duše bojujete s ním. Vžíváte se do něj, jako kdybychom to byli my a zapomínáme, že je to jen vymyšlená postava. Hranice mezi vnímáním skutečné reality

a fantazie je tenká jako vlas a to jen díky brilantnímu podání již zmíněného herce.
Kdo přečetl knihu a zhlédl toto představení, zajisté si povšimne, že ne vše bylo zachyceno - nenaplněná láska k slečně Kinnianové, navracení vzpomínek na vlastní minulost, setkání s neřešící malířkou Fay Lillmanovou a pozdější milování s ní či usmíření s vlastní matkou a sestrou. Nechci však srovnávat, protože dle mého soudu kniha nabízí větší pole působnosti. Ne vždy se totiž dá každá atmosféra přiblížit a zobrazit.
Příběh se odvíjí ve formě vývojových zpráv, které Charlie musí povinně psát. Což naskytovalo velké množství monologů, se kterými si velmi podařeným způsobem pohrál Jan Potměšil.
Podle mého názoru hra je režisérsky zvládnutá, díky jednoduchosti scény vše stojí na výkonech herců a musím uznat, že některé dialogy, pózy či reakce jsem si v hlavě přehrávala ještě dlouho po představení.
Postava Charlieho je jak dělaná pro Jana Potměšila. Je tu určitá podobnost postavy a herce. Charlie má otevřené srdce, odvahu i ochotu stále znovu a znovu začínat, překonávat překážky, nadchnout se, jít za svým snem. Má nezdolnou naději a důvěru v život i radost z něj. Stejně na mě působil i sám herec, jako kdyby z něho sálala síla a odhodlání jít dál a bojovat s nepřízní osudu, který v jeden okamžik změnil jeho celý život. Dokáže se ztotožnit s postavou natolik, že divák je jím opojen.
Závěr je na jednu stranu smutný, protože Charlie se vrátí zpět do původního stavu. Ale na druhou stranu dává naději a odvahu pokračovat ve své životní cestě dál, i když možná jiným směrem, než by si přál. S touto nadějí opouštíme i prostory, ve kterých jsme během dvou hodin snad uronili slzu, zasmáli se, soucítili - možná jen "něco" cítili.
Ukončení bylo fenomenální, kdy povstali všichni diváci a velkým potleskem poděkovalo za fascinující zážitek, po kterém ještě dlouhé dny mrazí v zádech, bodá u srdce a nemůžete spát.
Co dodat závěrem? Snad konstatování, že jsem nebyla jediná, na koho dolehla po skončení představení nádherná tíha. Odtud vycházeli ven lidé očarovaní, zasažení a snad uvědomělejší.

Veronika