Milan Kňažko a Vilma Cibulková ve hře Picasso

Autor: Karel Fiala <fiala(at)centrum.cz>, Téma: Činohra, Zdroj: www.divadloungelt.cz/picasso.html, Vydáno dne: 04. 02. 2008

Městské divadlo Žatec uvede ve čtvrtek 28. února novou činohru s názvem “Picasso”. Děj představení nás zavede do Paříže roku 1937, kde se po ničivém náletu na městečko Guernica, střetávají svobodomyslný malíř Picasso a nacistická kunsthistorička slečna Fischerová.

V režii Jiřího Svobody se můžeme těšit na herecký koncert Vilmy Cibulkové a Milana Kňažka. Za tuto hru byly oba nominování na cenu Thálie 2006. Cenu si nakonec odnesla pouze Vilma Cibulková. Do žateckého divadla přiveze tuto inscenaci pražské Divadlo Ungelt. Představení začíná od 19:30 hod. Další informace o této hře naleznete na www.divadloungelt.cz/picasso.html.

 

.............................................................................................................................

Jeffrey Hatcher
Picasso

Pablo Picasso Milan Kňažko
Slečna Fischerová Vilma Cibulková


překlad Alexander Jerie
režie Jiří Svoboda
scéna a kostýmy Alena Schäferová
asistentka režie Marie Krbová
světla a zvuk Tomáš Dvořan, Michal Brodec a David Zelinka


obrazy pro inscenaci namaloval ak. mal. Taras Plišč
malířská plátna dodala Galerie MIRO
v inscenaci zazní písně Edith Piaf, scénická hudba Ondřeje Adámka a Vangelis

nositele autorských práv k dílu zastupuje DILIA, divadelní a literární agentura, Krátkého 1, Praha 9
květiny dodává Metamorphosis
inscenace vznikla také zásluhou grantu, který Divadlu Ungelt udělilo hlavní město Praha, a za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.

české premiéry 13. a 14. října 2006 v Divadle Ungelt

Představení na newyorské Broadwayi ještě neskončilo a já už věděl, že Picassa v Ungeltu musíme hrát… Bylo to strhující herecké divadlo, přesně takové, o jaké mi u nás jde. A hned mi bylo jasné, že Fischerová, to je role pro Vilmu Cibulkovou. O Picassovi jsem přemýšlel až cestou z divadla. Dříve než jsem dospěl k Milanu Kňažkovi, napadlo mě, že režírovat by to měl filmař Jiří Svoboda. Jeho režijní rukopis a pronikavý intelekt jsem vždycky obdivoval. Umí pracovat s herci a ctí je. Všichni tři mou nabídku přijali.
Milan Hein, umělecký ředitel Divadla Ungelt

Picasso
Pablo Picasso, vl. jménem Ruiz y Picasso, se narodil 25. 10. 1881 v Malaze v jižním Španělsku. V letech 1902–04 vytvořil obrazy tzv. modrého období, 1905–07 růžového období. 1907 namaloval obraz Slečny z Avignonu, který se stal prvním kubistickým dílem na světě. 1917–27 vytvářel návrhy scén a kostýmů k ruskému Ďagilevovu baletu působícímu v té době v západní Evropě.
Vytvořil přes 15 000 známých děl, tisíce grafických listů a kreseb a četná keramická díla a plastiky. Vlastníkem největší části Picassovy tvorby je Barcelona. Jeho nejslavnější dílo Guernica bylo uloženo v newyorském Muzeu moderního umění, odkud se podle Picassovy vůle vrátilo do Španělska po pádu Franca 1981(Picasso chtěl aby se dílo vrátilo pouze do španělské republiky).
Den 26. duben 1937 se zapsal do světové historie a prostřednictvím Picassova obrazu se nesmazatelně vryl do paměti generací na památku bombardování baskického města Guernica. Picassův obraz vznikl jako přímá reakce na barbarský čin, který ukázal ničivou sílu nejmladší vojenské zbraně, letectva, a stal se předzvěstí ještě ničivějších náletů za druhé světové války.
1. května 1937 se zpráva o masakru městečka Guernica dostala do Paříže. Víc než milión demonstrantů zaplavilo ulice. Zprávy očitých svědků plnily titulní stránky Pařížských deníků. Picasso byl ohromený ostrými černobílými fotografiemi. Poděšený a rozzuřený. Spěchal přeplněnými ulicemi do ateliéru, kde rychle načrtl první obrazy pro nástěnnou malbu Guernica. Obraz byl vystaven v rámci španělské expozice na světové výstavě v Paříži 1937 a zcela zastínil svou emocionalitou velkolepou expozici Německa, kterou koncipoval Albert Speer, dvorní architekt A. Hitlera.
Obraz byl přijat ze strany německé s vlnou nevole. Nenašel ale mnoho příznivců ani na straně španělských republikánů, protože se jim zdál být příliš symbolický a málo apelativní. Smysl obrazu byl předmětem velmi četných interpretací. Posléze převážil názor, že Guernica odporuje pojetí jakékoli války jako hrdinství a odhaluje válku jako surový akt sebedestruktivních pudů člověka. To je punc Picassova umění, že v symbolickém vyjádření obsahuje mnoho často protichůdných významů. Smysl užívaných metafor v Guernice zůstává dvojznačný.
Když byl žádán, aby vysvětlil svůj symbolismus, Picasso řekl: „To není věcí malíře, aby definoval symboly. Pokud by tomu tak nebylo, bylo by lepší, aby své názory popsal ve slovech. Lidé, kteří se na mé obrazy dívají, si musí vyložit symboly jak jim oni rozumějí.“
V Guernice se nacházely zbrojovky Unceta and Co. a Beistegui Hermanos, a také muniční továrna Talleres Guernica. Její význam spočíval i v tom, že ležela na důležité spojovací trase mezi Bilbaem a úsekem fronty, po které dostávaly republikánské síly posily. Zničení dopravního uzlu by republikány dostalo do obtížné situace. Štáb Legionu Condor proto navrhl, aby bombardéry zničily nádraží a kamenný most Renteria na řece Oca. Oba cíle se nacházely na východním okraji města.
Nálet začal po čtvrté hodině odpoledne. Krátce poté, co německé a italské bombardéry odletěly, začali obyvatelé bojovat se zuřícími požáry. K nim se přidali i ti, co přišli do města na tradiční pondělní trh. To se již blížila druhá vlna bombardérů, která dosáhla města v 17:15. Kolem půl osmé večer dopadly na Guernicu poslední pumy. Odhady následků bombardování se zprvu zmiňovaly o 1 600 obětech. Když nacionalisté dobyli 29. dubna Guernicu, byly v městském archívu nalezeny dokumenty potvrzující smrt 300 osob.
Guernica se tak stala symbolem ničivého bombardování měst a zabíjení civilistů.

Picasso, různé pravdy
Valná většina věcí, o kterých se před vámi dnes večer na scéně bude mluvit, má pravdivé historické jádro. Pablo Picasso byl opravdu v době německé okupace Francie v Paříži, Němcům opravdu jeho malby – stejně jako díla jiných „zvrhlých“ umělců – ležely v žaludku. Proběhlo i ono „setkání“ v Tuilleriích, na kterém byl podle dochovaných záznamů nacistů opravdu přítomen „Picasso“… Víc si netroufneme prozradit, abychom vám z děje hry neodkryli příliš. Oproti tomu všechno, co se na scéně před vašimi zraky odehraje, se zrodilo v autorově fantazii. Celá situace je ryze fiktivní, i když má bolestivě reálný základ. Nevíme, jestli v Picassově životě skutečně odehrála podobná hodina a půl. Ale dokážeme si docela dobře představit, že pokud ano, mohla proběhnout právě takhle. A nebo ne…? Koneckonců, pokud vám bude dnešní příběh připadat nerealistický, je to vaše plné právo. Vzpomeňte si ale na to, jak se proti nařčení z nerealističnosti svých umělecký děl bránil právě Picasso, jsa osočován v kavárně náhodným návštěvníkem, který mu před očima mával fotografií své ženy a vehementně hřímal, že pravé a realistické umění vypadá přeci takhle. Kubista jen pozvedl obočí a odvětil: „Chcete říct, že vaše žena je placatá, černobílá, nemá končetiny a měří něco kolem pěti centimetrů?“

Jeffrey Hatcher
Jeffrey Hatcher, rodák z Ohia, patří do šedé zóny pracovitých amerických scénáristů, o kterých v Evropě téměř neslyšíte. Český divák mohl něco málo z jeho práce ochutnat ve starších dílech detektivního seriálu Columbo, hutnější sousto k nám dorazilo teprve před dvěma lety v podobě v celovečerního historického dramatu Královna jeviště (Stage Beauty), které u nás bylo bohužel uvedeno pouze klubově. Do distribuce se v Čechách dostal až loňský film Casanova, který se v režii Lasse Hallströma a s Heathem Ledgerem a Jeremy Ironsem v hlavích rolích prohnal poměrně nedávno úspěšně našimi kiny. I přes scénáristickou spoluúčast na tomto snímku je Jeffrey Hatcher dál šťastně ženatý a žije poklidně v Mineapolis.
Hra Picasso měla premiéru v roce 2003 v americkém divadle Philadelphia Theatre Company. Na českém jevišti ji můžete prvně zhlédnout v našem divadle.

Rozhovor s Vilmou Cibulkovou (zaznamenal Milan Hein)
Co Ty a výtvarný kumšt?
Jsem rozený „Beran v Beranu“, tudíž oheň v ohni. A většině takhle postižených je souzeno trápení, že se v životě nesmíří jen s jednou zvolenou cestou. Pokouším se o čmáranice od dětství. Kdybych se tím ale měla živit, jsem bezdomovec. Maluju ve vlnách, což mě činí svobodnou, ale naprosto uvězněnou a umučenou, protože to bolí. Úlevné je to, že to nemusím nikde ukazovat, páč ve všem hledám smysl. Vážím si nesmírně těch, kteří to opravdu umí. Závidím jim tu svobodu a ctím jejich utrpení.
Viděla jsi originál Picassa?
Chci říci automaticky samozřejmě, ale vlastně nevím, jestli je to v téhle době pohodlnějších výdobytků zase tak samozřejmé. Když máme s rodinou možnost vyběhnout do Evropy, pak se zaměřujeme především na výstavy. Viděla jsem Picassa nesčetněkrát. V Madridu, Paříži, ve Vídni. Určitě Tě potěší, že největší touhu vyjet za Picassem do Paříže ve mně vzbudil tenhle nový scénář. Po všech jeho cestách – kde tvořil, maloval, pil! Byl to pro mne nejkrásnější zážitek letošního léta.
Jak si rozumíš s Fischerovou?
Oříšek. O svých postavách nemluvím. Měla bych jimi umět mluvit až z jeviště. Tohle je ale jaksi „programové prohlášení“, tak s opatrností v hlase pravím, že se snažím být hodně objektivní, neboť jsem celoživotní nestraník a mám co do činění s ideoložkou fašismu. Snažím se být znalá, jde o obhajobu samotného smyslu umění, empatická, protože Fischerová je úplně obyčejná žena.
Jak se Ti spolupracovalo s Jiřím Svobodou?
Dotkla jsem se své dlouholeté touhy setkat se s ním při práci. Nikdy by mě nenapadlo, že naše setkání bude divadelní. Jsem šťastná, ale do očí mu to nepovím. Neumím to. Myslím, že to ví. Tím, že je filmový, nikoli divadelní režisér, objevujeme oboustranně cosi nevšedního. Rutinní divadelní režie už totiž často postrádá ten napínavý proces překvapování a jistého úžasu. A já mám navíc ráda, když mne někdo roztočí jak káču, umí nadchnout i pořádně zamíchat myšlením. Postrádala jsem to. Je to prostě potěšení.
A s Milanem Kňažkem?
Pablo Kňažko? Když vynechám velkou fyzickou podobnost, pořád mě překvapuje. Čekala jsem i podobnost v ješitnosti, v neotřesitelném sebevědomí. Představuje Picassa ve všech jeho prioritách i neřestech, a přitom je v soukromí překvapivě jemný, chlapecký a ješitnosti, i nám hercům tak vlastní, jako by snad nebylo!? Je pracovitý. To mám na lidech ráda. Je houževnatější, a to mu závidím. Je to silnej kluk.
No a co Ty a Ungelt?
Ungelt? Ungelt rovná se Milan Hein! Vybídl jsi mne už ke druhé spolupráci, pro mne o to hodnotnější, že tímhle titulem zase rozšiřujeme dramaturgii o nová, konfliktnější dramata. Jsem bohatší o nová vzácná setkání a především se snažím neztratit Tvůj zájem, neboť Ungelt je moje osobní „schránka“. Mimořádné zázemí. Hýčkané.