Postránecký a Čenský sehrají Lekce lásky

Autor: Martin Veselý <(at)>, Téma: Činohra, Vydáno dne: 26. 04. 2005

Žatec - Tři poněkud lechtivé, ale půvabné hříčky utkané z boccacciovských vyprávění se 27.dubna odehrají v žateckém městském divadle. V hlavních rolích se od 19.30 hodin představí Václav Postránecký a Jan Čenský. Režisérem hry Lekce lásky je Zdeněk Zelenka.

Tři poněkud lechtivé příběhy s řadou záměn, klamu, komických nedorozumění a s pestrými dějovými propletenci se odehrávají ve Florencii, v Janově a v Neapoli. První povídka je o dvou mladících, Spinelcciovi a Zeppovi, kterí žijí ve Florencii. Přátelé to byli, jak se říká, na život a na smrt. A jak to bývá, oženili se. Vzali si neobyčejně krásné a štědře obdarované ženy. Protože všichni měli rádi život, začali hýřit, pít a hodovat ve čtyřech. Co z toho vzešlo? To se musí vidět.

Druhá boccacciova povídka je o bohatém a váženém obchodníkovi Máriovi, vdovci, kterého netěšilo nic více, než spanilost a krása dcery. Na den jejích narozenin sezve do domu muže nejzvučnějších jmen, aby si mohla vybrat mladíka dle svých představ. Také nechá opravit dům. Potíže začínají, když se oprava nestihne včas.

Člověk s mnoha nepěknými vlastnostmi je ústřední postavou třetí povídky, která se odehrává v Janově. Tento muž s nadřazeností pohlíží na ženy a zdá se, že jeho povýšenecké smýšlení o ženách nemůže již nikdo a nic pozměnit. Avšak při jedné ze svých posledních návštěv města se seznámí s mladíkem, čímž začne poněkud lechtivá historie.

Režisér Z. Zelenka o hře říká, že humor, laskavost a nadhled se objevují v těchto povídkách především jako lék na rozbolavělou, posmutnělou duši, a takového léku je prý velmi často zapotřebí. "Na tomto dekamerónském léku je pozoruhodné také to, že přestože ony milostné historky pojednávají velmi často o skutcích velice pikantních až nemravných, jsou vypravěčem líčeny s až ostýchavou cudností. Zdá se mi, že právě takováto citlivá hra s představivostí působí daleko erotičtěji, než všechny ty dnešní našpulené vnady silikonových slečen z novinových stánků," říká autor.

Málokteré dílo evropské literatury žilo od doby svého vzniku po celá dlouhá staletí tak plně svým "druhým životem", jako právě Dekameron. Giovanni Boccaccio, ač člověk z konce středověku, je renesančně antistředověký a antimystický, zajímá se o konkrétní svět lidí a touží po všech pozemských rozkoších a radostech, které může člověk prožít. Je shovívavý pozorovatel směšnosti života a laškovný vypravěč svých príběhů. A tak Dekameron, tato velká evropská kniha o životě a lásce, a především o lásce k životu, nese v sobě, přes všechnu svou zábavnost, žertovnost a vtipkaření, vážné poselství člověka své doby člověku doby naší. "Potěšilo by mne, kdyby se nám podařilo dokázat, že důvěra v dramatický text není projevem nedostatku fantazie a že herec bez balastu kulis všeho druhu může být pro diváky přitažlivý. Věřím totiž, že divákovu fantazii, o kterou jde především, startuje spolehlivěji vzájemné proladění hlediště s jevištěm, než všechny módní doktríny," říká Václav Postránecký, který ve hře představuje vypraveče, hostinského a hrbatého muže.

Deník Lučan - 26.4.2005, Autor: Lucie Steklá